Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak po přívalu velké euforie a obří radosti jsem začala přemýšlet, jak takovou velkou novinku sdělit manželovi. Než přišel z práce, zapálila jsem v bytě svíčky, nasypala do misečky buráky a vedle toho postavila sklenici s vínem (jeho oblíbeným). Myslela jsem si (celkem naivně), že mu to dojde, protože sklenička stála na stole jen jedna a nedávno jsme se bavili o tom, že bych možná těhotná být mohla. Přišel domů z práce. Rozhlídl se po pokoji a nic...
Říkám mu: "Něco jsem ti tu nachystala." Podívá se na skleničku, svíčku a buráky v misce a říká. "já ale nemůžu pít, musím ještě jet vyzvednout pro psa žrádlo a nakoupit." Na to mu lehkomyslně odpovídám, že opravdu nemusí a že žrádlo i nákup počkají. Pořád si trval na svým, že pít nemůže a že si k tomu stolu prostě nesedne...no a pak ze mě vyšla ta památná věta, na kterou nejsem zrovna moc pyšná, ale zapsala se do dějin naši rodinné historie.
Je zapsána v deníčku těsně za větou, kterou jsem pronesla, když mě žádal o ruku...v šoku a při velkých emocích hold nedokážu pořádně kontrolovat, co říkám a tak říkám, co mi slina na jazyk přinese :D Při žádosti o ruku, jsem místo běžného "Ano" odpověděla "To si děláš srandu?!" a rozplakala jsem se. Chudák si na to "Ano" musel nějakých pět minut počkat, protože mi nějak nedocházelo, že jsem mu neodpověděla, až když přede mnou pořád klečel a nechtěl vstát, tak mi to teprve došlo, že vlastně čeká na odpověď.
No a při oznámení těhotenství byla má reakce dost podobná. Byla jsem netrpělivá z jeho odmítavých odpovědí a nechápavosti, takže jsem pronesla tu slavnou větu: "Neštvi (skoro tak to slovo znělo, jen malinko ostřeji ;) ) mě a pij, musíme slavit!"
Nechápavost v jeho očích vystřídalo pochopení a jiskra radosti. Tak krásný pohled, když pochopil, co mu chci říct snad nikdy nezapomenu. Rozzářil se jako sluníčko! A konečně se napil a radostí se s námi točil celý svět a vyrazili jsme na krátký výlet k místu, kde jsme se brali a jen se smáli a smáli. Bylo to krásné odpoledne a tím začalo jedno nové dobrodružství našeho života :)
středa 13. července 2016
čtvrtek 7. července 2016
Netravte našeho psa Vaším jídlem!
Podobný nápis jsem viděla v jedné zoologické zahradě, bylo tam napsáno "Nezabíjejte naše zvířata Vaším jídlem". Takovou ceduli jsem měla chuť zhruba před měsícem vyvěsit na naši terasu ze všech stran.
Nevím, z jakého důvodu se nějací lidé rozhodnou krmit cizího psa. Opravdu ani nevím, proč se tak rozhodl náš pan soused, který ví, že se o našeho berňáčka staráme, řekla bych, vzorně. Nebo možná tuším, proč ho krmil, ale netuším proč potají... Abych tu jen neuvažovala "nahlas" měla bych Vás uvést do děje.
Náš Bongoušek najednou přestal žrát. Granulky, kterýma ho krmíme a který mu za normálních okolností moc chutnají, najednou přestal jíst. Vždycky přišel k misce, přičichl si a odešel. Mysleli jsme si, že důvod jeho nežraní je ten, že žárlí. S příchodem nového člena rodiny jsme na něj chvíli neměli tolik času, jak byl zvyklý. Nejdřív jsme mu žrádlo brali se slovy nesežrals to, tak máš smůlu, však večer si dáš ještě rád, když budeš mít hlad....jenže hlad pořád nepřicházel. Po třech dnech, jsme Bongíska chodili přemlouvat, aby sežral aspoň něco, protože přece takhle dlouho nepřežije. Po týdnu jsme se chystali k veterináři a vyhodili celej pytel granulí v domnění, že divně smrdí a asi bude zkaženej.
Den před tím, než jsme šli k veterináři, jsem zjistila důvod, proč Bongoušek nechce žrát. Náš skvělý pan soused, který kolem půl čtvrté ráno odchází do práce, se rozhodl, že ho bude potají krmit. Náhodou jsem zrovna byla vzhůru a slyším Bonga jak se, celkem neochotně, hrabe z pelíšku. Vzápětí se začnou ozývat zvuky, jako když něco žere. Šla jsem se podívat k oknu a volám na něj: "Bongo, co žereš? Nesmíš!". Pan soused, jak slyšel, že na něj volám, ještě rychle přes zábradlí nasypal pár granulí a myslel si, že stihne odejít. Naštěstí nestihl...byla jsem rychlejší. Bosa a v noční košili jsem vyšla na terasu a ptám se souseda, čím ho krmí a proč? Chvíli na mě jen tak zíral a pak mi říká: "Můj syn začal rozvážet výborné švédské krmivo, tak jsem myslel, že byste mu ho mohli kupovat." Ptala jsem se, proč s tím za námi nejdřív nezašel a proč ho krmí potají. Pan soused jen koukal a nic neříkal. Když jsem se ho ptala, jak dlouho už mu to dává, protože Bongo nechce žrát, přišla ke mně odpověď maličko nesmyslná: "Já jsem tady teď tři dny nebyl." A začal ocházet. Stihla jsem na něj ještě zavolat, že si nepřejeme, aby ho dál krmil. Snad to dodrží!
úterý 3. května 2016
Všechno nejlepší!
Naše květnové štěňátko a jeho sestřička první májový den oslavili své první narozeniny. Když si vzpomenu, jakej to byl malej ťuťánek, tak nedokážu uvěřit tomu, že je z něj teď tak velikej pes! Chvilku jsem se bála, že se už bude chovat jako dospělák, ale se začátkem jara jako by si vzpomněl, jaké to je být hravé štěňátko a opravdu si užívá každý den, až bychom si z něj mohli brát všichni příklad. Hraje si, válí se, mazlí se a je prostě úžasnej! Jsem moc ráda, že jsme před rokem udělali to velké rozhodnutí a tohohle našeho mazílka si vybrali, protože lepšího a hodnějšího (i přes občasné zlobení) psa bychom ani mít nemohli.
Proměna Bongouška od narození po první narozeniny je opravdu veliká, i když povahově se pořád moc nezměnil (za to jsme moc rádi).
Proměna Bongouška od narození po první narozeniny je opravdu veliká, i když povahově se pořád moc nezměnil (za to jsme moc rádi).
Na závěr už jen narozeninové foto, jak jinak než před kvetoucí planou třešní!
Moc přeju Bongouškovi i Angeence krásný druhý rok jejich života, žádné otravy ani operace a ať jsou pořád tak úžasní a tuliví jako dodnes.
pondělí 25. dubna 2016
Ulov si svého psa
I přes bulvární nadpis nečekejte článek o lovu psů. Tenhle článek bude o psím skoro hrdinovi jménem Bongo a o psím utíkači jménem Amigo.
To jsme tak jednou vzali oba psy na vycházku. Byli spolu celý den a už vypadali oba velice vyčerpaně z celodenního hraní a dovádění. Říkali jsme si, že procházka bude jen krátká a oddychová ... Amigo se ale rozhodl, že procházka bude úplně jiného rázu. Jakého? Udělal nám ji zábavnou a tak jsme si tři čtvrtě hodiny hráli s Amigem na honěnou.
Šli jsme běžnou trasu. Bongo s Amiskem se vlekli vedle sebe a moc pěkně oba poslouchali. Když v tom Amigo zahlédl srnku. Vyběhl a běžel, klapky na uších, klapky na očích, jen soustředěný pohled na srnku. Samozřejmě ji chytit nezvládl, ale běžel fakt rychle. My jsme se rozběhli za ním, abychom ho odchytli. Když už Bongo viděl, že ani jeden z nás ho nedoběhne, udělal ze sebe nejlepšího sprintera na světě. Běžel a běžel, až se mu od pacinek prášilo. Doběhl Amiga a z boku jako nosorožec do něj vrazil a chytil ho zubama za obojek. Srazil ho k zemi a chvíli na něm ležel. Amisek se ale nechtěl svojí srnky vzdát a navíc se asi bál výprasku, tak Bongouška shodil na zem a běžel dál. Za chvilku jsme už neviděli ani Amiga ani srnku a jen Bongo se vlekl směrem k nám.
Hledali jsme Amiska, procházeli celé okolí, volali ho a nic. Nikde po tom malým bloňďatým hovíkovi nebylo ani památky. Rozhodli jsme se, že se jeden z nás vrátí domů a druhej ho ještě bude hledat po lese. Naštěstí Amigo projevil inteligenci a úplně vyřízenej čekal u vrat. Samozřejmě dostal vynadaný, ale tvářil se tak provinile, že se ani nebránil a šel se schovat pod stůl a ještě další den s námi odmítal komunikovat.
A Bongoušek? Ten dostal pochvalu a pak celý další den prospal :)
To jsme tak jednou vzali oba psy na vycházku. Byli spolu celý den a už vypadali oba velice vyčerpaně z celodenního hraní a dovádění. Říkali jsme si, že procházka bude jen krátká a oddychová ... Amigo se ale rozhodl, že procházka bude úplně jiného rázu. Jakého? Udělal nám ji zábavnou a tak jsme si tři čtvrtě hodiny hráli s Amigem na honěnou.
Šli jsme běžnou trasu. Bongo s Amiskem se vlekli vedle sebe a moc pěkně oba poslouchali. Když v tom Amigo zahlédl srnku. Vyběhl a běžel, klapky na uších, klapky na očích, jen soustředěný pohled na srnku. Samozřejmě ji chytit nezvládl, ale běžel fakt rychle. My jsme se rozběhli za ním, abychom ho odchytli. Když už Bongo viděl, že ani jeden z nás ho nedoběhne, udělal ze sebe nejlepšího sprintera na světě. Běžel a běžel, až se mu od pacinek prášilo. Doběhl Amiga a z boku jako nosorožec do něj vrazil a chytil ho zubama za obojek. Srazil ho k zemi a chvíli na něm ležel. Amisek se ale nechtěl svojí srnky vzdát a navíc se asi bál výprasku, tak Bongouška shodil na zem a běžel dál. Za chvilku jsme už neviděli ani Amiga ani srnku a jen Bongo se vlekl směrem k nám.
Hledali jsme Amiska, procházeli celé okolí, volali ho a nic. Nikde po tom malým bloňďatým hovíkovi nebylo ani památky. Rozhodli jsme se, že se jeden z nás vrátí domů a druhej ho ještě bude hledat po lese. Naštěstí Amigo projevil inteligenci a úplně vyřízenej čekal u vrat. Samozřejmě dostal vynadaný, ale tvářil se tak provinile, že se ani nebránil a šel se schovat pod stůl a ještě další den s námi odmítal komunikovat.
A Bongoušek? Ten dostal pochvalu a pak celý další den prospal :)
čtvrtek 7. dubna 2016
Bongo sněžný pes
I když už je venku jaro, nemůžu vynechat důležitou událost Bongova dobrodružství a to čekání na sníh.
Celou zimu jsme se těšili, až konečně napadne sníh. Málem jsme se nedočkali...až jednoho rána jsme vytáhli žaluzie a zaradovali se, že je všude bílo. Nebylo to proto, že bysme tak milovali sníh a zimu, ale spíš proto, abychom konečně viděli, co na sníh bude říkat náš Bongo. Jestli se mu bude líbit, nebo naopak mu bude vadit. Bongoušek prospal celou noc v boudě a tak, když slyšel vrznout dveře, neochotně se z ní začal hrabat ven. Nevím, jak u jiných psů, ale Bongo umí docela jasně svou mimikou vyjádřit, co se mu zrovna honí hlavou. Jeho výraz byl opravdu udivený. Šlápl pacinkou do sněhu a hned ji zase stáhl zpátky, protože ta podezřelá bílá pokrývka země studí.
A pak nastala téměř disneyovská scéna. Bongo se odvážil vylézt z boudy úplně ven. Chvíli sníh očichával, pak se pohnul, otočil se a zahleděl se na svoji stopu. Vypadala dost nevěřícně a tak to pro jistotu zkusil ještě jednou. Do neporušeného sněhu položil ťapinku, pak ji zvedl a koukal na svůj otisk. Byl k sežrání! Pak ale začalo to správné sněhové dobrodružství. Bongo začal lítat jak splašenej, každou chvilku si ze závěje ukousl kousek sněhu a běžel dál. Když jsme mu házeli sněhové koule, byl štěstím bez sebe a radoval se. Takovou radost ze sněhu si nepamatuju ani u našeho malamuta, kterého jsme měli, když jsem byla malá. Bongoušek si sníh opravdu užíval a byla velká radost se na něj koukat.
Celou zimu jsme se těšili, až konečně napadne sníh. Málem jsme se nedočkali...až jednoho rána jsme vytáhli žaluzie a zaradovali se, že je všude bílo. Nebylo to proto, že bysme tak milovali sníh a zimu, ale spíš proto, abychom konečně viděli, co na sníh bude říkat náš Bongo. Jestli se mu bude líbit, nebo naopak mu bude vadit. Bongoušek prospal celou noc v boudě a tak, když slyšel vrznout dveře, neochotně se z ní začal hrabat ven. Nevím, jak u jiných psů, ale Bongo umí docela jasně svou mimikou vyjádřit, co se mu zrovna honí hlavou. Jeho výraz byl opravdu udivený. Šlápl pacinkou do sněhu a hned ji zase stáhl zpátky, protože ta podezřelá bílá pokrývka země studí.
A pak nastala téměř disneyovská scéna. Bongo se odvážil vylézt z boudy úplně ven. Chvíli sníh očichával, pak se pohnul, otočil se a zahleděl se na svoji stopu. Vypadala dost nevěřícně a tak to pro jistotu zkusil ještě jednou. Do neporušeného sněhu položil ťapinku, pak ji zvedl a koukal na svůj otisk. Byl k sežrání! Pak ale začalo to správné sněhové dobrodružství. Bongo začal lítat jak splašenej, každou chvilku si ze závěje ukousl kousek sněhu a běžel dál. Když jsme mu házeli sněhové koule, byl štěstím bez sebe a radoval se. Takovou radost ze sněhu si nepamatuju ani u našeho malamuta, kterého jsme měli, když jsem byla malá. Bongoušek si sníh opravdu užíval a byla velká radost se na něj koukat.
Foto z mobilu
A víte, co baví ve sněhu našeho berňáčka nejvíc? Spát a nechat se sněhem zasypávat, navíc hromada sněhu je super polštář :)
pátek 11. března 2016
Bongo a nerozbitné hračky
Když ten náš malý, vlastně už velký, likvidátor zničil všechny provazové a látkové hračky (mimo svého nejmilejšího pandy z Ikei), rozhodli jsme se, že je asi na čase pořídit nové.
Byly vánoce, tak jsme si řekli, že mu dáme malý dáreček a koupili mu podle prodejce "super odolnou hračku". Kost byla opravdu z pevné látky, tak jsme si říkali, že mu snad vydrží. Na Boží hod jsme mu slavnostně šli předat jeho vánoční dáreček. Nadšeně si kostičku vzal a my se radovali, že si s ní hraje. Jak dlouho tipujete, že super odolná kost vydržela? Kdyby si s ní ten náš berňáček hrál jako s kostí, asi by vydržela dlouho, ale on se rozhodl, že ji má k devastaci. A tak zcela systematicky, začal od lemu a trhal, lem žral a vytahoval výplň. Tak jsme mu kost po necelých pěti minutách hraní zabavili, aby se ještě znovu neotrávil vatelínem.
Tím jsme vyloučili látkové hračky a začali se poohlížet po nějakých gumových. Našli jsme turbomyš z velice tvrdé gumy. Navíc byla pískací, což náš Bongo miluje. To, že myš brzy přijde o nohy a uši, jsme věděli. Naivně jsem si myslela, že mu to zabere třeba den...kdepak! Bongoušek zvládl uši a nožičky odkousat za večer a ráno už myš neměla ani nohy, ani uši a navíc ani oči. Ten den večer byl pryč i pískací mechanismus a z myši už nic nezbylo.
Vážně nevím, co bude další "superodolná" hračka. Jakou zkušenost máte s hračkama pro psy vy?
úterý 1. března 2016
Přiotrávený berňák - druhý díl (snad poslední!)
Vánoce u nás letos byly opravdu náročné! Když už jsme mysleli, že si na Štědrý den odpočineme a nachystáme si jen stromeček, tak se náš Bongo rozhodl, že tak jednoduchý to mít teda nebudeme.
V noci z 23. na 24. prosince nás Bongo probudil svým zvracením. Když se vyzvracel dvakrát, říkali jsme si, že to nic není, že asi něco sežral. Když však ale pokračoval až do sedmi do rána, už jsme o něj měli opravdu starost. A to se ještě manžel rozhlídl po terase a konstatoval, že už není kam šlápnout, a šel ve tři hodiny ráno umývat terasu. Já jsem mezitím trávila čas tím, že jsem hledala, kam by se dalo rychle zajet na veterinu a kde mají pohotovost. Naštěstí jsme na pohotovost nemuseli, ale i tak to byla krušná noc, po které se nám opravdu nechtělo chystat vánoce, ale spíš jen ležet a dospat noc.
Bongoušek byl ráno taky značně unavený a my jsme pátrali po tom, co sežral nebo co se mu stalo. Odpověď přišla hned, jakmile jsme vyrazili na kratičkou vycházku. Bongo kadil samé žluté kuličky. V lese nám totiž roste spousta ochmetu evropského, který zrovna začal opadávat. Aniž bysme si toho všimli, Bongovi tohle jmelí asi hodně chutnalo. My jsme si mysleli, že si jen čuchá, a on zatím požíral jednu žlutou kuličku za druhou...
Zkoušeli jsme mu dávat místo granulí rýži, která mu teda naštěstí náramně chutnala, takže žrádlo bylo vyřešeno. Větší problém jsme viděli v tom, že nechce vůbec pít. Bylo to jako by se vody bál, vůbec se k ní nechtěl přiblížit. Zkoušeli jsme mu uvařit černý čaj a osladit ho medem, udělat mu šťávu ... nic nemělo úspěch. Tak jsme mu nakonec začali zalívat rýži vývarem z mrkve a petržele a to byla konečně chvíle, kdy do sebe dostal aspoň trochu vody. Když hlavní svátky skončily a Bongouškův stav se každým dnem lepšil, stejně jsme si řekli, že raději zajdem na veterinu, aby ze sebe dostal všechny bobule ochmetu. Pan doktor nás pochválil, jak jsme dobře situaci vypozorovali a vyřešili. K naší úlevě nám řekl, že v zimním období vůbec tolik vody nepotřebuje a že moc pít nemusí. Asi jsme ho chudáčka i malinko převodnili, jak jsme mu dopřávali vodu do žrádla. Dostal prášky na detox, které mu udělaly opravdu dobře. Za pár dní už pěkně pil i vodu z misky.
Měli jsme o něj velkou starost a zároveň se nám značně ulevilo, když jsme den ode dne viděli, jak se jeho stav zlepšuje, jak je hravej a veselej. Když se konečně napil z misky, spadl z nás ten největší kámen...myslím, že to zadunělo až na druhé straně zeměkoule :)
Takže pejskaři, pozor na opadaný ochmet evropský a jiné druhy jmelí!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)